Rád bych se Vám představil. Jmenuji se Martin Kodet a jsem žákem Střední odborné školy a Středního odborného učiliště, Zámek 1, 258 01 Vlašim. Nyní studuji ve třetím ročníku, obor vzdělání Kuchař/číšník.
Dovolte mi nyní, abych vás seznámil se vším, co jsem zažil, viděl, vyzkoušel, naučil se a hlavně ochutnal na své zahraniční stáži v Německu. Jak to všechno začalo? Na začátku školního roku 2021 – 2022 paní učitelka Hejhalová přišla do naší třídy na hodinu předmětu Technologie s návrhem, že by byla možnost uskutečnit stáž do zahraničí. Nikdo se do toho příliš nehrnul, ale já jsem byl výjimkou. V tu dobu jsem ještě nebyl ani plnoletý, takže jsem příliš nedoufal, že by se mi něco takového mohlo podařit. Odcestovat někam do zahraničí, to byl však můj dávný sen, se kterým jsem také vstupoval na tuto školu. Když jsem tedy projevil zájem, proces příprav a řešení mohl začít. Abych pravdu řekl, ještě nějakou dobu před odjezdem jsem nevěděl nejen kam, ale jestli vůbec někam pojedu. Zda to bude Německo, Rakousko nebo jiná země a jestli pojedu, to především hlavně komplikovala napjatá situace spojená s Covidem-19.
V této době jsem také poznal jednu slečnu, která začala sehrávat roli v mém životě, a proto jsem v tuto chvíli ztrácel motivaci k uskutečněné své zahraniční cesty. Jsem velmi rád, že moji rodiče při mně stáli, chápali mě, já jim věřil, a proto jsem se nenechal svou dívkou ovlivnit. Nyní bych asi svého neuváženého rozhodnutí litoval.
Po měsíčním vzájemném jednání mi bylo umožněno promluvit si s majitelem organizace „Junior Talents“, který celou tuto stáž zprostředkoval. Mou velkou obavou byla znalost angličtiny či němčiny, nejistota zda se vůbec domluvím. Věděl jsem, že má angličtina je celkem na relativně slušné úrovni, ale jak jsem rychle poznal, velmi jsem se mýlil, protože realita byla přece jen trochu jiná.
Nyní konečně nastal čas loučení a hlavně balení si věcí na cestu. Oporou mi bylo to, že mi všichni říkali, že mi tuto zajímavou životní šanci přejí. Přesto jsem však cítil, že na druhou stranu nechtějí, abych odjel, protože se o mě báli. I já jsem o zvládnutí dlouhé cesty, která měla trvat asi osm hodin, začal pochybovat. Konečně nastal můj osudový den odjezdu a s průběhem cestování vás nyní seznámím.
Jak celá cesta probíhala? Nejdříve jsem odjel vlakem z Benešova do Prahy a tam jsem přestoupil na vlak, který směřoval do Mnichova. Uvnitř mě čekalo krásné prostředí, mnoho místa na nohy, příjemná muzika ve sluchátkách, nádherný výhled do přírody, prostě výtečný relax. Celá cesta byla klidná a já už jsem se blížil k Mnichovu. Nyní jsem však začal pociťovat úzkost a napětí, jak bude pokračovat má cesta. Věděl jsem, že mám přestoupit, ale když jsem zjistil, že v Mnichově je asi 36 nástupišť, měl jsem velké obavy. Ale nebudu vás napínat, vše jsem zvládl napoprvé a nastoupil jsem do správného vlaku, který jel směrem na Klais. Zde mě měl vyzvednout někdo z hotelu. Bohužel tomu tak nebylo a mé čekání se protáhlo asi na tři hodiny. Mrznul jsem a pomalu jsem podléhal začínající panice. Naštěstí jsem se telefonicky spojil s manažerkou celého areálu hotelu pro mě přijel „shuttle“ z hotelu, který mě odvezl do města Mittenwald, kde jsem měl bydlet následujících 6 týdnů.
Po příjezdu na určené místo, jsem byl opravdu nemile překvapen. Nacházel jsem se v malé místnosti o rozloze většího špajzu, dveře zde byly průhledné, takže žádné soukromí a navíc nefunkční světlo. Takže jsem opět zavolal manažerce jménem Franziska, se kterou jsem se snažil řešit, zdali by nebylo možné, bydlet někde jinde. Okamžitě se mi omluvila a byl jsem pozván do hotelu, kde jsem si mohl dojít na večeři na účet podniku a přespat v pokoji pro hosty. Následující den jsem byl odvezen do svého nového ubytování a bylo to to nejlepší, co jsem mohl dostat. Bylo to pouze 10 minut cesty pešky od hotelu, současně krásný výhled na hory. Nacházel jsem se přímo v přírodě, co víc tedy ještě přát. Ještě ten den mi bylo oznámeno, že budu pracovat v jakémsi „Retreatu“. Vůbec jsem nevěděl, co to je a kde se to asi nachází. Myslel jsem si, že budu mýt nádobí v nějakém neútulném a mastném bufetu. Pravda byla skutečně ale jiná. Retreat je druhý hotel tohoto areálu, kde cena jednoho pokoje začíná na 1000 euro na noc (za osobu) a může se vyšplhat až na 2000 euro (50 000 Kč). Ještě tento den jsem byl seznámen s Executiv chefem, jménem Sergio. První naše setkání bylo úsměvné, protože přímo před mýma očima uklouzl a spadl na zem. Byl to prostě parádní první dojem. Se Sergiem jsem si u kafe popovídal o tom, co bych chtěl dělat, na jaké stanici a co od svého nového působiště očekávám. Po vzájemné dohodě jsem byl přiřazen na stanici „garmaže“ kde jsem pracoval celých 6 týdnů. Do práce jsem šel na vlastní žádost již následující den, protože jsem se chtěl co nejvíce nových věcí naučit. Po 3 dnech částečného zmatkování jsem měl dostat volný den. Nakonec to však skončilo karanténou s Covidem-19, která trvala deset dní. Byl jsem bez kontaktu s lidmi a nucen 10 dní trávit na mém pokoji. Sledoval jsem seriály a snažil jsem se hodně cvičit. Největším problémem bylo však jídlo. Neměl jsem vůbec žádné zásoby ani pití, prostě nic. Naštěstí mě zachránil můj soused, od kterého jsem dostal nuttelu a nějaké drobnosti.
Po dlouhých a útrpných dní jsem konečně opět nastoupil do plného provozu a svou zahraniční stáž jsem si začal plně užívat a bylo to opravdu skvělé. Dostal jsem se do styku s pravými lanýži velikosti kamenů, chobotnic, humrů, pravého zdobícího zlata a mnoho dalšího. Viděl jsem porcování mnoha exotických ryb, způsobů úprav, příprav či zdobení jídel. Ze začátku jsem byl velmi zmatený, hlavně skrz všechny názvy jídel, potravin či celkově z jazyka samostatného. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem se pořádně rozmluvil a přišel na různá slovíčka, která se týkala gastronomie. O to více mi vadila jazyková bariéra, když jsem zjistil, že v kuchyni je pomalu více Italů než Němců. Naštěstí všichni mluvili velmi dobře anglicky a já jsem velmi rychle zapadl mezi kolektiv. Všichni byli velmi milí a ochotní. Se vším mi pomáhali, ukazovali a učili. I samotný Sergio byl velmi sympatický a milý. Velice si vážím toho, že mi ukázal opravdu mnoho užitečných věcí, technik, surovin, či mi dal ochutnat extrakt z lanýžů (takový vývar). A musím říct, že nic aromatičtějšího jsem ještě nejedl. Ta vůně, chuť, skutečně to nelze slovy popsat. Následující dny jsem se ve všem zaučoval, dělal přípravy a servis na večer. Každý den bylo tolik práce, že jediná volná chvíle byla na jídlo, které jsme hromadně dostávali. Pracoval jsem vždy 5 dní v týdnu a dva dny jsem měl volno. Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít přírodu a výhledy na německé hory. Proto jsem nepromarnil ani chvilku a využil jsem svůj volný čas ke sportovním aktivitám. Často jsem lezl někde po horách, vodopádech, výhledech, prostě kde se dalo.
Asi v polovině svého pobytu jsem si začal uvědomovat, že se mi moc stýská po svých blízkých. Bylo to těžké na moji psychiku. Přiznal jsem si, že být takto sám, 800 km od lidí, kteří jsou pro vás v životě ti nejdůležitější, je opravdu moc těžké. Ale to nejdůležitější na mé krizi bylo, že se mi alespoň ukázalo, kdo mi opravdu chybí a komu chybím já. Ukázaly se všechny vlastnosti lidí, které jsem považoval za přátele. Pomalu se má stáž chýlila ke konci a já jsem rozjímal a přemýšlel, jak se bude můj život vyvíjet dál. Jedna moje půlka těla už chtěla jet domů za rodinou, za přáteli atd. ale ta druhá část by zde chtěla zůstat a stále pracovat a učit se novým věcem. Všechno přece ale jednou musí skončit a já jsem se po šesti týdnech připravoval na cestu domů. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem byl pozván do kuchyně, kde se všichni sešli ke slavnostnímu přípitku na moji cestu domů. Poděkovali mi za práci, kterou jsem tam odvedl. Příjemné bylo, že mi hlavně popřáli šťastnou budoucnost. Vůbec se nestydím za to, že mi ukápla i nějaká slzička. Rád bych podotkl, že takto dobrý, přátelský kolektiv jsem snad ještě nikdy nezažil. Každý si vzájemně pomáhal a bylo úplně jedno, jestli jste byli na pozici cukráře či šéfkuchaře. Budu si pamatovat větu, kterou mi řekl Sergio: „Tady jsme jako v armádě, každý má jinou specializaci, postavení či status, ale nakonec, jsme všichni na jedné lodi, jeden tým, jedna rodina. Tady jednotlivec nepřežije, ani neuspěje, to si zapamatuj“. Já tuto myšlenku opravdu nikdy nezapomenu, a myslím si, že by si ji měl připomínat každý člověk.
Dne 15. 3. 2022 jsem již měl sbaleno. Naposledy jsem se se všemi rozloučil a v 8:30 jsem vzal první shuttle z hotelu a jel přímo do Klaisu na vlak. Stejnou trasou jakou jsem přijel, jsem se vracel zpátky do svého domova.
Závěrem bych chtěl říci, že jsem se opravdu naučil mnoho nového. Týkalo se to nejen zdobení talířů, využívání různých technik, ale především jsem si uvědomil, jak pracovat rychleji a efektivněji. Ale asi největší životní zkušeností pro mě bylo to, že jsem zvládl být sám 6 týdnů v Německu. Velmi jsem si vylepšil jazyk a myslím si, že i vnímání různých věcí či nových pohledů na svět. A tak bych vám rád řekl, jestli jste zodpovědní, máte relativně dobrou gramotnost v cizím jazyce, neváhejte a skočte po hlavě objevovat nové životní zážitky a zkušenosti. Nebojte se, vždyť i špatná zkušenost je přece zkušenost. Já jsem měl však to štěstí, že pro mě to byla zkušenost převážně dobrá a jsem neskutečně vděčný, že jsem tuto zahraniční stáž mohl uskutečnit a otevřít si tak dveře do světa gastronomie.
Děkuji za pozornost, za váš čas a přeji vám štěstí v budoucích dnech kuchařského umění, které vám budou přinášet radost.
S pozdravem Martin Kodet
